Reklama
 
Blog | Tereza Hermochová

Proč už mě štve kapitalismus

Dnes jsem málem na základě impulzivního záchvatu podala v zaměstnání výpověď.  Tahle událost mě donutila se zamyslet nad tím, jaké mám vlastně priority.

Je jen pár věcí, co mě v životě zajímají

Zajímá mě především moje osoba. To, jestli se mám dobře, moje vlastní „well-being“. A takhle to má tipuji 99% lidí na planetě. Ten zbytek je buď na drogách, jsou to depresivní masochisti, nebo jsou převtělením Matky Terezy či Buddhy. Můžete být sebelepší, sebesvatější, sebemíň sobečtější člověk na světě, ale když na to přijde, téměř nikdo nechce dlouhodobě trpět. Ať už hlady, nemocemi či nedostatečnou seberealizací. Sem patří teda to, že chci mít co jíst, chci se cítit v bezpečí, chci mít kolem sebe lásku a chci mít práci (nebo zálibu, či cokoliv, čím se člověk zabývá), která mě baví, naplňuje, a při které mám pocit, že mi jde.

Dále mě zajímá moje rodina. Chci, aby se měla dobře, aby moje sestra odmaturovala a druhá se dostala z depresí, aby rodiče nebourali, až pojedou na dovolenou do Chorvatska a aby si můj bratranec vyléčil zlomený srdce. Zajímají mě moji přátelé, moje kamarádka ze střední, jejíž táta má rakovinu, moje švédská kamarádka z vejšky, která trpí maniodepresivní psychózou a další. Lidi, na kterých mi záleží a který mám ráda. Chci jim pomáhat a dělat pro ně dobrý věci. Chci jim dávat lásku a na oplátku od nich lásku dostávat. Taky mě zajímají moji bezprostřední kolegové v práci, protože s nima trávim 8 hodin denně a mám je ráda. Nechci zbytečně prudit, přidělávat jim práci (promiň Karle), nebo je otravovat.  Zbytek lidí ve firmě mi je úplně jedno. Samozřejmě, že nechci, aby se jim stalo něco špatnýho, ale jinak mi jsou šumák.

Dále má v mým srdci (i tak dost prázdným) místo náš pes a všichni možní psi a zvířata světa. Pak je tam ještě kousek pro přírodu, moji vlast, naši planetu, vesmír, lidskou rasu obecně, vědu, filozofii a umění. A to je všechno.

Co mě vůbec nezajímá

Nezajímá mě hromada věcí. Jedním z nich je firma, ve který pracuju. Baví mě moje práce a dělám ji, protože mi dává radost, pocit, že se něco učím a že se někam posouvám. Chci ji dělat dobře (do určitý míry). Pokud mi něco, co dělám, smysl nedává, prokrastinuju a odsouvám to, jak dlouho to jde. Taky v ní zůstávám, protože mám ráda svý kolegy.

Pracuju v korporátu, cílem jehož fungování je generování zisku pro akcionáře. To je primárně důvod jeho existence. To, že přináší lidem nějakou hodnotu, nějaké informace či zábavu, je vedlejší. Zajímá mě, co s firmou bude? Ne. Mělo by? Ne. Nemělo. Nikomu, kdo na ní nemá podíl, by nemělo. Možná lidem z redakce ano. Pokud je obsah toho, co tvoří, v souladu s jejich vnitřní integritou. Pak ano. Ale nám z inzerce určitě ne. Pochybuji, že někomu z nás opravdu a upřímně leží na srdci počet prodaných plastik či sázkový tiketů našich klientů. Ještě tak kdyby naši inzerenti prodávali něco sofistikovaného či společensky prospěšného. Třeba knížky s návodem na život. Těm bych úspěch přála. Bohužel většina našich klientů je pouze banda podvodníků a kapitalistických oblud. A pokud někomu z nás na nich záleží, tak je to šílenství. Absolutní magořina.

Přesto jsem dennodenně nucena se o to zajímat. Řešit, kolik co prodává. Čtenosti PR článků. Deadliny. Vyjít vstříc klientovi. Nenasrat klienta. Udobřit si klienta. A už mě to sere.

Sere mě kapitalismus.

Znám alternativu? Ne neznám. Jen jsem se potřebovala vypsat. Díky (nebo spíš sorry), že jste dočetli až sem.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama