Téma konce dějin rozproudil na počátku 90. let americký filosof Francis Fukuyama, který ve svém díle hledá odpovědi na základní otázky historického vývoje. V souvislosti s tím se zamýšlí nad tím, zda lidstvo jednou dospěje ke stabilnímu stavu, v němž dojde konečného uspokojení (tj. konce dějin). Anebo zda se v historickém vývoji vždy znovu prosadí něco, co tuto konečnou rovnováhu zvrátí.
Problematikou konce historie se ale zabýval již dávno před Fukuyamou německý filosof G. F. Hegel. Koncem historie rovněž nemyslel nějaký pomyslný konec světa tak, jak ho známe. Pro vysvětlení je nutno přiblížit Hegelovu definici světa a historie.
Svět je podle Hegela neosobní vyvíjející se duchovní princip, a historie je tedy vývojem tohoto principu či rozumu. Ten je způsobený zejména konfrontacemi a konflikty. Svět se neděje pouhým přidáváním, nýbrž vytvářením, bojem a vzájemným překonáváním protikladů. Jinými slovy je historie proces spočívající ve společenské evoluci, kdy skrze konflikty různých skupin společnost směřuje k čím dál dokonalejšímu řádu.
Pokud máme například dvě síly, které spolu bojují, na konci konfliktu vzejde jedna vítězná síla, která nastolí nový pořádek. Podle Hegela je historie postrkována neustále směrem kupředu díky přirozené lidské touze po svobodě. Podobně se na svět a lidstvo dívá E. Kant, dle jehož názoru bylo záměrem přírody rozvinout v lidských bytostech (jako rodu odlišného od zvířat) jejich specifické schopnosti, tj. rozum. Prostředkem k tomu jí měly být rozpory ve společnosti a zlo, které z nich plyne. Toto zlo mělo být pro člověka pobídkou, aby se mu snažil uniknout a aby k tomuto účelu rozvinul svou rozumovou schopnost (příkladem může být v moderní společnosti neustále se rozvíjející technologie). Podle Hegelova následovníka Karla Marxe měl být vrcholným úkazem tohoto pokroku nám dobře známý střet buržoazie s proletariátem, následná revoluce a nastolení komunistického ideálu.
Jak se historie vyvíjí, lidstvo se stává podle Hegela více uvědomělým a rozumným, a tudíž i svobodnějším. Například když bojovník získá více zkušeností, získá víc schopností , tudíž má více možností a je svobodnější. Za dob orientu byl svobodný pouze vůdce, ve starém Řecku bylo svobodných už více osob, a v Hegelových časech během francouzské revoluce se začlo věřit, že svobodní by měli být úplně všichni.
Takže pokud svoboda je konečný stav historie, bude někdy existovat takový stav, který nebude potřebovat více změn a skončí tak hegelova dialektika? Ve své knize Fenomenologie ducha Hegel přišel s konceptem „světový duch“, což je podle něj absolutno, absolutní idea, světový rozum, základ všech přírodních i společenských jevů, manifestace rozumu projevená skrze společnost, zahrnující kulturu, filozofii, náboženství, umění atd. Naprostá svoboda tedy nastane když se světový duch neboli „kolektivní vědomí“ stanou naprosto racionální.
Jedině potom může být založena jednotná společnost, jejíž zákony a instituce nebudou potřebovat více změn, protože budou v perfektní harmonii se svou kulturou. A tehdy, a pouze tehdy, dialektická historie skončí.
